Digitalizovaná verze první části volné trilogie Jaroslava Papouška.

Jaroslav Papoušek byl řadu let vnímám jako ten poslední z formanovské trojice. Coby režisér ostatně debutoval až několik let po Miloši Formanovi a Ivanu Passerovi. Skeptická komedie Nejkrásnější věk (1968), v níž využil své zkušenosti ze studia sochařství na AVU, byla nadějným příslibem.

Stvrzením Papouškova osobitého talentu se stal živočichopis Ecce homo Homolka (1969), dokončený po Formanově a Passerově emigraci do zahraničí. Papoušek se při portrétování typické pražské rodiny projevil jako srovnatelně schopný reprezentant české veristické školy.

Homolkovi se z hlavního města vydávají na nedělní výlet do přírody, kde ovšem nenacházejí nic z toho, na čem zakládají svou existenci, tedy ani klid, ani komfort. Vidinu idylického završení týdne kvůli jejich neschopnosti starat se o někoho jiného než o sebe postupně rozemílají nárazové vlny křiku, křivd a sebelítosti. Kousavá studie maloměšťáckých pilířů spokojeného pozemšťanství se opírá zejména o autentické dialogy, z nichž mnohé v běhu let zlidověly, a přirozené herectví Josefa Šebánka, Heleny Růžičkové, Františka Husáka a Marie Motlové.

V rolích nezvedných dvojčat se objevili synové Miloše Formana, Matěj a Petr. K autentickému výrazu filmu přispěl střih Jiřiny Lukešové, podílející se na těch nejslavnějších novovlnných snímcích, a kamera Jozefa Ort-Šnepa, který dřív spolupracoval na dokumentech Karla Vachka.

Film premiérově uvedený v březnu 1970 se tak stal jedním z posledních dozvuků československé nové vlny. Na dvojici pokračování, Hogo fogo Homolka (1970) a Homolka a tobolka (1972), bylo již patrné, že vznikala po „obnovení pořádku“. Rodinná dynamika Homolkových v nich zůstává stejně toxická, ale nelítostně satirický obraz české pasivity, malosti a pohodlnosti z větší části ustoupil lidovějším gagům.