Kdo ví, že brzo umře, musí uvěřit, že si kvůli němu někdo vymyslí nebe...

Anglicky mluvený španělsko-kanadský film scenáristky a režisérky Isabel Coixetové Můj život beze mne se s málokdy vídaným taktem, s citem a s nevšední upřímností zabývá tragickým tématem umírání. Popisuje poslední týdny života třiadvacetileté ženy, která se nečekaně dozví, že má rakovinu v neléčitelném stadiu. Mladá Ann však nepodlehne depresi. Rozhodne se naplno prožít zbytek života a zároveň se postarat o své blízké i po své smrti. Odmítne umírat v nemocnici a nikomu neprozradí svůj stav. Dále pečuje o malé dcery i o milovaného manžela Dona. Dokonce i dále chodí do práce. Prožije krátký a něžný vztah s osamělým mužem (aby poznala někoho jiného než jen svého manžela) a zároveň hledá a snad i najde ženu, která by ji později mohla rodině nahradit. Všem svým blízkým zanechá nahrané kazety, v nichž se jim vyzná ze svých pocitů a zároveň se je snaží povzbudit. Ann sice pracuje „jen“ jako noční uklízečka na univerzitě, navzdory svému mládí a nelehkému údělu (první dítě se jí narodilo v sedmnácti) je však vyzrálou inteligentní a nevšední osobností. Žije sice v chudých poměrech, ale rozhodně nepodléhá všeobjímající konzumní společnosti (brání před ní i své dcerky) a je spokojená se skromným lidským štěstím; tím se liší od své zatrpklé stárnoucí matky. Zároveň z ní neustále vyzařuje nenápadná vitalita a zvláštní něžná citlivost. Snímek vychází z povídky americké spisovatelky Nanci Kincaidové Předstírám, že postel je vorem ze stejnojmenné knihy. Opírá se zejména o hlavní postavu ve vynikajícím podání kanadské herečky Sarah Polleyové (známé mj. z děl Atoma Egoyana). Proto je také děj provázen Anninými vnitřními monology. Na malém prostoru se však uplatňují i hrdinčini partneři: milující muži Don a Lee, její matka a otec, kolegyně Laurie a sousedka Ann v podání Leonor Watlingové, která hrála Alici v Almodóvarově filmu Mluv s ní. (Ostatně Pedro Almodóvar a jeho bratr Agustín jsou výkonnými producenty snímku.) Realisticky laděné vyprávění se odehrává v deštivém Vancouveru, především v nočních hodinách. Nevlídné prostředí pustých ulic, prázdných veřejných prostor, nemocnice nebo univerzity dodává realistickému vyprávění zvláštní atmosféru. Tvůrci se zdárně vyhýbají citovému vydírání či sentimentalitě.