1976, Manchester. Život hlasatele TV Granada Tonyho Wilsona (Steve Coogan) navždy změní koncert téměř neznámé kapely Sex Pistols.

Britský fiktivní dokument, jehož originální název odkazuje na píseň skupiny Happy Mondays, mapuje prostřednictvím kombinace hraných záběrů a archivních materiálů s až nakažlivě horečnatým entuziasmem tzv. manchesterskou hudební scénu v letech 1976–1992. Vypravěčem a (sebe)ironickým glosátorem, který se po celou dobu se svými postřehy, citacemi a vzletnými frázemi hudební publicistiky svěřuje přímo do kamery, je šéf nezávislého vydavatelství Factory a zakladatel klubu Hacienda Tony Wilson (skvěle ztělesněný Stevem Cooganem). Život excentrického a narcistního reportéra manchesterské televize se zcela změní návštěvou koncertu punkové skupiny Sex Pistols. Pod jeho vlivem založí s přáteli Factory Records, u které v průběhu let nahrávají alba kultovní kapely jako Joy Division, New Order nebo Happy Mondays. Snímek rovněž zaznamenává vzestup i pád tanečního klubu Hacienda a zároveň je svědectvím o proměně hudebního průmyslu, v němž původní idealistické nadšence nahradili pragmatičtí manažeři. Režisér Michael Winterbottom se při natáčení držel ve snímku citovaného výroku Johna Forda: „Když si máš vybrat mezi pravdou a legendou, otiskni legendu.“ Skutečný Tony Wilson, vylíčený jako sebestředný pozérský pop impresário, který se v každé situaci pokouší zachovat distingovanou tvář a přitom sám sebe bere „kurevsky vážně“, označil snímek za „sbírku naprostých nesmyslů a absolutní pohrdání pravdou“. Navzdory mísení fikce a reality je film nostalgickým a přitom zábavným, chvílemi až montypythonsky absurdním pohledem na pódia i do zákulisí možná nejvlivnější etapy rockové hudby v posledním čtvrtstoletí. Ve filmu nechybějí surreálné momenty (nálety holubů, zjevení UFO i „boha“), sebeshazující komentáře (skutečný zpěvák The Buzzcocks do kamery popře nevěru, jíž se v témže záběru dopouští jeho herecký představitel; opravdový Tony Wilson znechuceně okomentuje květnatou řeč své vlastní postavy apod.), ani „zcizující“ prvky (diváci jsou ubezpečeni, že z filmu vystřižená scéna bude určitě na DVD). Režisérovi se podařilo do filmu dostat všechny klíčové události a se smyslem pro dobovou autentičnost také inscenovat atmosféru rockových vystoupení i tanečních party. Na digitální kameru natočené dílko, v němž se v dokumentárních vsuvkách mihnou snad všechny důležité skupiny punkové scény (The Clash, Siouxsie & the Banshees, The Stranglers…) docení zjevně ti diváci, kteří se v záplavě „informací“ již předem dobře orientují.