Je možné zatoulat se z cesty vlastního osudu?

I ve svém druhém hraném snímku zůstává režisér (a kameraman) Ivan Vojnár věrný tématu lidí z okraje společnosti, outsiderům, jimž je společný úděl vykořeněnosti a často i zmarněného života. Námět tentokrát našel v absolventském scénáři Martina Ryšavého, který látku později zpracoval i knižně. Vojnár v určité fázi přebral sám iniciativu a syžet do značné míry přepracoval (zčásti ve spolupráci s producentkou Galinou Šustovou). Zůstal styčný bod přátelství tuláků Rufuse a Čerčila i příběhy lidí, kteří se ocitli v jejich "silovém poli". Flákač a opilec s bohémskými sklony Rufus se seznámí s dívkou Kateřinou a má s ní dítě, kterému se říká Malej Rufus. Jeho kamarád Čerčil, jenž má také tuláctví v krvi, se zamiluje do mnohem mladší Gréty a má s ní posléze dcerku Malou Grétu. Zatímco vztahy rodičů se rozbijí, vztah jejich dětí vznikne, až když jsou oba dospělí. A zdá se, že tulácké děti, které zdědily mnohé od svých otců, mají naději... Děj se odehrává v rozmezí zhruba dvaceti let. Režisér záměrně abstrahuje od konkrétního popisu doby a zříká se i vnějších znaků stárnutí dospělých hrdinů. Zároveň film bohatě strukturuje. Rámcem je vyprávění Malé Gréty, která jede vlakem navštívit Malýho Rufuse do vězení. Odvíjejí se epizody ještě před jejím narozením i po něm. Vnitřním komentářem však obohacují vyprávění i Rufus a Puklice. Protagonisté navíc rozvíjejí odtažitá témata (např. úvahy o české povaze). Zařazeny jsou i stěží čitelné Rufusovy psané záznamy (v nichž je i motto filmu, citát o „lesních chodcích“ z prózy Ernsta Jüngera Chůze lesem). Stěžejním bodem je volba „dějiště“, tedy Ústí nad Labem a jeho okolí. Vojnár zůstal věrný i svému dokumentaristickému východisku, jež podpořil záměrnou improvizací. Hlavní role svěřil Jiřímu Schmitzerovi a hercům či lidem, spjatým s ústeckým Činoherním studiem. Právě v zachycení reality průmyslového města a ve věrohodnosti pohybu postav v syrové skutečnosti tkví hlavní síla nevšedního snímku.