Civilizace 21. století v obrazech amerického režiséra Godfreye Reggia a v hudbě světoznámého newyorského skladatele Philipa Glasse.

Až po devatenácti letech dokončili režisér Godfrey Reggio a hudební skladatel Philip Glass snímkem Naqoyqatsi svou „qatsi trilogii“, pojednávající o vztahu přírody a civilizace. Názvy filmů jsou převzaty z jazyka arizonských Indiánů Hopi. Koyaanisqatsi (1983) byl „o životě, vyvedeném z rovnováhy“ a srovnával krásu přírody s rušivými zásahy moderního člověka. Powaqqatsi (1988), tedy „život na úkor někoho jiného“, byl pokusem o komplexní pohled na současnou podobu industrializované Ameriky v konfrontaci se životem Třetího světa. Naqoyqatsi znamená přibližně „život jako neustálý válečný střet“, čímž tvůrci vyjadřují obrovský civilizační předěl: naše přirozené životní prostředí (příroda) je „nahrazeno“ technologií. Podle původního záměru měl být třetí díl o alternativách života, stal se však filmově-filozofickou esejí o zániku moci přírody a varováním před nezvladatelnou mocí moderní techniky, jež se vyvíjí bez ohledu na společenské souvislosti a jež často namísto „zkvalitnění“ lidského života přináší jeho bezprostřední ohrožení. Snímek, který vznikal téměř deset let, vychází ze stejných principů, jako předcházející díly. Zůstává stěžejní spojení mezi obrazem a Glassovou všudypřítomnou hudbou, jež se tentokrát hodně opírá o violoncellová sóla (Yo Yo Ma). Zůstává i členění do určitých „kapitol“, jež však nejsou nijak uvozeny. Zásadní rozdíl je v použitém materiálu a do značné míry i ve formě. Dříve pracoval Reggio se záběry, pořízenými v nejrůznějších místech světa, jež stylizoval a estetizoval. Na velkých plochách konfrontoval krásu přírody s moderními stavbami, nebo život na venkově a ve městech. Tentokrát však tvůrci pracovali zejména s archivními materiály (v poměru zhruba 80:20), tedy s vědeckými záznamy, zpravodajskými či reklamními šoty a dokumenty z filmoték. Ve snímku vlastně není jediný „normální“ záběr. Obraz je nejrůznějšími způsoby "de-formován", leckdy až k nepoznání. Tvůrci využívají nejmodernějších postupů počítačové simulace či animace, časosběrného snímání, zpomalování, zrychlování, zoom, kolorování, práci s negativem, vkopírovávání, zmnožování obrazu, či jeho dělení atd. Vzniká tak mohutný abstraktní celek, přibližující se experimentálnímu filmu. Soustředěním na formální stránku a také velkou rozlohou se zamlžuje tvůrčí záměr, jímž bylo zachytit revoluční proměnu, nepozorovaně ohrožující lidstvo. První setkání s Reggiovým a Glassovým originálním dílem (k němuž kromě této trilogie patří ještě krátký Anima Mundi z roku 1991) je ohromujícím zážitkem.