Skvělá oscarová komedie s vážným poselstvím.

Evropský koprodukční snímek debutujícího bosenského scenáristy, režiséra a hudebního skladatele Danise Tanoviče Země nikoho patří k několika výjimečným titulům, jež pohlížejí na děsivé válečné události s humorným nadhledem, aniž však zlehčují lidskou tragédii. Příběh jednoho dne se odehrává v roce 1993 v zákopu uprostřed frontové linie mezi srbskými a bosenskými vojáky. Shodou okolností se v opuštěném zákopu ocitnou Bosňan Čiki a Srb Nino. Třetím mužem v zákopu je Čikiho spolubojovník a kamarád Cera, pod jehož tělem leží speciální mina, takže se chudák nesmí pohnout. Patovou situaci v „zemi nikoho“ mají vyřešit lidé z jednotek UNPROFOR, kteří jsou tu jinak jen proto, aby dohlíželi na dodržování uzavřených smluv. Velitelé spojeneckých sil by celou záležitost nejraději zametli pod stůl, jenže o dění v zákopu se zajímají televizní štáby. A tak jim nezbývá než jednat. Přivolaný pyrotechnik usoudí, že nešťastnému Cerovi nemůže pomoci. Rafinovaný velitel UNPROFOR ovšem před novináři předstírá, že se vše vyřešilo… Komorní tragikomický snímek odhaluje nesmyslnost bratrovražedného boje, který v devadesátých letech zachvátil Balkán, a absurditu války jako takové. Zároveň ironizuje účast médií, zprostředkovávajících tragické události v přímém přenosu, i bezmocnost mezinárodního společenství při „spravedlivém“ urovnávání konfliktu. Nečinnost mírových sil je podle Tanoviče daná jednak okleštěnými smlouvami, jednak neschopností vojenského byrokratického aparátu. Autor těží z vlastních válečných zkušeností. Jeho dílo svou konstrukcí připomíná divadelní hru. Odehrává se prakticky na jednom místě a soustřeďuje se na popis situace i povah protagonistů. Do kontrapunktu s osudovou tragédií lidí, polapených válkou, staví „netečnou“ letní přírodu s modrým nebem a zpěvem ptáků. Film po zásluze patří k nejoceňovanějším titulům poslední doby.