Videopůjčovna

Ve světě, kde čas se vymyká kontrole, je život jízdou po ztracené dálnici. Film noir 21. století.

Scénář snímku Lost Highway napsal režisér David Lynch spolu se spisovatelem Barrym Giffordem, autorem románové předlohy ke Zběsilosti v srdci (1990). Lynch opět dostál své pověsti kontroverzního tvůrce, nabourávajícího vžitá vypravěčská schémata: příběh filmu se neřídí žádnou rozumem uchopitelnou logikou, je naopak záměrně znejasňován a ze všeho nejvíc se blíží tíživé noční můře.

Jazzový hudebník Fred Madison (Bill Pullman) žije v chladně zařízené přepychové vile se znuděnou ženou Renée (Patricia Arquetteová). Řada nevysvětlitelných okolností přivede (zřejmě nevinného) Freda do vězení za vraždu manželky. Dozorci však v uzavřené cele jednoho dne najdou jiného muže, jenž by snad mohl být jakousi Fredovou transformací, avšak má minulost mladého automechanika Petea. Po propuštění je Pete zasažen setkáním s osudově přitažlivou ženou Alicí, jež je až na odlišnou barvu vlasů k nerozeznání podobná Fredově zabité manželce. Pravděpodobně však jde o tutéž osobu...

Děj filmu, jeho název, jednotlivé události i jejich účastníky lze interpretovat mnoha způsoby, avšak není možné je uspokojivě vysvětlit. Tvůrce precizně pracuje se známými kinematografickými symboly, jež zároveň důsledně vyvrací. Ve filmu může jít o dva různé příběhy, právě tak jako o pokračování jednoho a téhož vztahu v jiné podobě. Patrně nejvíc zneklidňujícím prvkem je "tajemný muž" v podání Roberta Blakea; démonická postava se mnohdy vyskytuje na dvou místech najednou, bez motivu se obrací proti člověku, jemuž předtím pomáhala, a rozumí všemu kromě pravé tváře hlavního hrdiny. Ta je ovšem tajemstvím i pro Freda...

Lynchova potřeba reflektovat a negovat zaběhané vzorce vnímání filmu jakoby zde tvůrci bránila dovést do důsledků vlastní premisu, podle které film není předurčen k realistickému zobrazení světa. Režisér v rámci své poetiky těží z různých filmových žánrů i uměleckých směrů; hrdinové, pohybující se na hraně zákona, fatálně přitažlivá žena, luxusní auta a levné hotely, snímané v temných odstínech, činí z filmu svérázné cvičení ve stylu postmoderního "černého filmu". Záměrná ne-logičnost celého díla pak odkazuje k surrealismu. Těžko však říct, nakolik se Lynch stává prorokem nové tváře filmového díla, či nakolik se jen blíží ke klasickým představitelům filmové avantgardy...