Nejoslnivější debut v dějinách kinematografie. Legendární drama, které se stalo milníkem ve vývoji filmové řeči i vypravěčských postupů.

Režijní prvotina pětadvacetiletého Orsona Wellese vypráví životní osudy osamělého sobce, který si lásku a krásu uměl jen kupovat a který postupně ztratil všechny iluze.

Děj sledujeme formou skládačky, kombinující různé vypravěče a média, některé skládané dílky se doplňují, jiné ale naopak chybí, opakují se ve variacích či do kombinace vůbec nezapadají. Právě poslední slovo umírajícího tiskového magnáta Charlese Fostera Kanea „poupě“ se stává matoucím leitmotivem hledání reportéra filmového týdeníku Thompsona, zpovídajícího pět lidí, kteří Kanea osobně nejlépe znali. Avšak ani deník magnátova bankéře Thatchera, ani předseda jeho správní rady Bernstein, dlouholetý Kaneův přítel Leland, hrdinova druhá manželka Susan a správce jeho uměleckých sbírek v sídle Xanadu nedávají reportérovi konečnou odpověď na to, kým Kane ve skutečnosti byl. 

Proslulost Wellesovy logické šarády bez konečného řešení, jež mistrovsky využívá nejrůznějších filmařských technik ve službách vyprávění o mnohoznačnosti a neuchopitelnosti lidského osudu, ještě zvyšuje řada legend týkajících se okolností jejího vzniku. Spíš než o dílo, bojující na všech frontách o novátorství, jde ovšem o jakousi nadčasovou encyklopedii možností filmové řeči (není totiž pravda, že kameraman Gregg Toland zde použil hloubku ostrosti poprvé, ani že zde poprvé využil techniku subjektivní kamery atd.). Také sledování filmového Občana Kanea v proměnlivých historických souvislostech se dostává do popředí zájmu odborníků. Welles se totiž podle svědectví současníků intenzivně poučil na filmech Kinga Vidora, Johna Forda, Reného Claira a Fritze Langa. A jeho dílo je zase dodnes pramenem, k němuž se vracejí jako k inspiraci další filmaři.

Občan Kane se v našich kinech promítal poprvé v roce 1947, podruhé v roce 2021 v rámci Projektu 100 při příležitosti padesáti let od premiéry.