Sedm příběhů uvízlých v zátočině dravého proudu času. První povídkový film z dílny nejslavnějších nezávislých filmařů světa.

Dvoudílný projekt Dalších deset minut (překlad původního názvu by ovšem byl O deset minut starší) vychází z obdobného nápadu jako snímek 11′09″01 (FP 10/2002), v němž jedenáct světových filmařů mělo v přesně vymezeném čase vyjádřit svůj vztah k osudnému datu teroristického útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku. Tentokrát producenti oslovili patnáct významných světových tvůrců s nabídkou, aby natočili desetiminutové epizody na téma času. Výchozím bodem se stal citát z Marca Aurelia: „Čas je řeka, neodvolatelný tok všeho, co bylo stvořeno. Jedno se objeví a další hned spěchá na jeho místo, aby i je smetlo zapomnění.“ Vše ostatní bylo věcí autorské volby. Ve filmu Dalších deset minut I s podtitulem Trubka tak sedm známých filmařů zvolilo různý přístup k tématu. Aki Kaurismäki se drží svého leitmotivu stárnoucích outsiderů, hledajících životní štěstí, Victor Erice se v černobílé poetické studii vrací do frankistického Španělska v roce 1940, Werner Herzog ve stylizovaném dokumentu vypráví o zániku kmene amazonských Indiánů, Jim Jarmusch natočil jemnou etudu o krátkém „odpočinku“ hollywoodské herečky při přestávce během natáčení, Wim Wenders zase pointovanou variaci s tématem „na cestě“, Spike Lee se v pozoruhodně sestříhaném politickém dokumentu věnuje dramatickému vývoji při posledních amerických prezidentských volbách, kdy došlo na Floridě k patové situaci, a Chen Kaige [Čchen Kchaj-ke] vypráví s poetickou nadsázkou anekdotu z dnešního Pekingu. Jednotlivé epizody jsou uvozeny záběry plynoucí vody, sólem na trubku a kaligrafickými podpisy režisérů. Pokračování Dalších deset minut II (s podtitulem Cello) by mělo mít u nás premiéru v říjnu 2003. Do tohoto dílu přispěli svými segmenty Bernardo Bertolucci, Mike Figgis, Jiří Menzel, István Szabó, Claire Denisová, Volker Schlöndorff, Michael Radford a Jean-Luc Godard. Oba filmy jsou věnovány významným dokumentaristům, Lotyšcům Jurisi Podnieksovi (1950-1992) a Hercsi Franksovi [v ruském přepisu Gerc Frank] (1926), kteří mj. svým stejnojmenným snímkem z roku 1978 dali projektu původní název, a Američanu Chrisu Markerovi (1921). Povídky: PSI NEMAJÍ PEKLO (I) ČÁRA ŽIVOTA (II) DALŠÍCH DESET TISÍC LET (III) INTERIÉR PŘÍVĚS NOC (IV) DVANÁCT MIL DO TRONY (V) VOKRADLI NÁS (VI) 100 NEVIDITELNÝCH KVĚTIN (VII)