Obscénnost žen vyvstává ze způsobu, jakým se na ně muži dívají.

Po s nímku Romance (1999) zpracovala ve filmu Anatomie pekla francouzská filmařka a spisovatelka Catherine Breillatová vlastní literární předlohu 'Pornokracie' a nadále pokračuje v provokativním diskursu o vztahu ženského a mužského pohlaví a o civilizačních traumatech, jež jsou s odvěkým vzájemným bojem pevně spjata. Zároveň spojuje otevřené obrazy sexuality, které nepochybně naplňují pojem pornografie, s filozofickými meditacemi o podřízeném postavení ženy. Její dílo ovšem pojednává právě o ženské síle, usilující o osvobození třeba i za cenu sebezničení.

Mladá žena si po demonstrativním pokusu o sebevraždu najme pohledného homosexuála, aby ji nezaujatě pozoroval v místech, kde není pozorovatelná. Muž za ní po čtyři noci dochází do osamělé vily na břehu moře a postupně podléhá jejímu nenápadnému nátlaku. Oba se během té doby mění. Avšak stejně, jako je podivné jejich setkání, je podivný i konec filmu Autorka pracuje s minimalistickými prostředky. Naprostá většina děje se odehrává ve stroze vybavené ložnici. Výjimku tvoří prolog, epilog a dvě retrospektivy z dětství bizarních milenců. Některé scény se pohybují na hranici snesitelnosti a jsou provázeny meditativním komentářem, který čte sama Catherine Breillatová. Jinak je ve filmu minimum dialogů, či spíše monologů. Postavy jsou anonymní a představují je Amira Casarová, jejíž nahé tělo je na mosazné posteli často stylizováno podle děl výtvarného umění, a známý pornoherec Rocco Siffredi, který hrál už v Romanci.

Na výstřední dílo je možné dívat se z různých úhlů. Podle jednoho lze konstatovat, že se jedná o planou uměleckou exhibici a o pseudofilozofickou feministickou úvahu, operující s často nechutnými obscénními symboly, jež odkazují třeba i k náboženství.

Anatomie pekla se tak zařazuje mezi početné kontroverzní, pornograficky laděné tituly, v nichž si libují zejména francouzští tvůrci.