Výjimečné dílo Wima Wenderse, které ani po letech neztratilo nic ze své melancholické poetičnosti a zvláštní naléhavosti.

Nikoli náhodou byl Wendersův snímek situován právě do Berlína, města, ve kterém se sám autor (stejně jako postava cirkusové artistky Marion) tehdy cítil „cizí a přitom doma“. Do „historického místa pravdy“, jež bylo - řečeno slovy režiséra - „rozděleno stejně jako náš svět, jako naše doba, jako muži a ženy, jako mladí a staří, jako bohatí a chudí, jako každá naše zkušenost“.

Berlín je podle Wenderse alegorií světa, městem, které je stigmatizováno dědictvím válečných traumat i mnohaletou přítomností zdi, městem, v němž s ohledem na její přítomnost nemohl nikdo zabloudit. Jako by Berlín zapomněl na Boha a jako by Bůh zapomněl na Berlín - alespoň během rozprav mezi smrtelníky a mezi anděly o „Něm“ nepadne slovo ani jedinkrát.

Damiel i Cassiel se s ostatními cherubíny nescházejí v chrámu, ale v berlínské knihovně: v centru lidského poznání. Zde se také setkávají s živoucí kronikou města - básníkem (vypravěčem lidstva a možná i archandělem) Homérem, který jako by byl personifikací historie Německa. Homér (hrála jej tehdy již šestaosmdesátiletá herecká legenda Curt Bois, kterého si pamatujeme především jako zloděje z Casablanky) putuje svou vlastní odyseu v ulicích i ve svých vzpomínkách konfrontujících minulost Berlína s jeho soudobostí.

Jeho „hledání ztraceného času“ ale není zpřítomněno pouze prostřednictvím archivních záběrů rozbombardovaného Berlína z roku 1945, ale i americkým filmovým štábem, který zde natáčí detektivku z druhé světové války - v ulicích města se tak znovu objevují vojáci v německých uniformách, Židé se žlutými hvězdami na kabátech, mašírující hitlerjugend…